Láska se neptá 3.

31. srpna 2010 v 13:08 | Suzzy |  Láska se neptá
> Vy jste Suzzy Craftová??"
> Lidé už se po nás začínají otáčet
> Tak co dnes podnikneme bando??"
> dáme v 10 sraz před Maracasem, ano?"



Je 1 hodina odpoledne a já čekám v letištní hale na své cestující. V rukou držím velkou červeno-bílou ceduli Alexadria a vyhlížím lidi, kteří vychází z haly, kde se vyzvedávají zavazadla. Vedle mě stojí usmívající se Miguel.
K letišti to nemám zrovna blízko a tak Miguel, protože má své vlastní auto, jezdí semnou. Nebo spíš já s ním. Moc nadšený, ale někdy není, protože ne vždy, letadlo přiletí včas. Těšně před tím než mi začala dovolená, měla jsem tu let z Prahy a letadlo přiletělo o 3 hodiny později. Takže si asi dokážete představit, jak byl "milý".
Pak mě teprve napadne, prohlédnout si seznam cestujících na které čekám. Přejedu to jen v rychlosti, ale u 2 jmén se zastavím. Můj výraz by asi každého pobavil. Vytřeštěné oči, pusa dokořán. Srdce mi bušilo až někde v krku. Nic okolo sebe jsem nevnímala. Všechno bylo najdenou rozmazané. Viděla jsem jen ty 2 jména.
Z mého tranzu mě ale ihned probudil mladý pár, který se k nám přidal.
Po pár minutách se u nás začali shromaždovat cestující, většinou po dvojicích.
 Pak jsem si všimla dvou mladíků zahalených do šátků, na hlavně čepice a na obličeji obrovské sluneční brýle. Vedle nich šli dva muži. Velcí a statní. Oblečení celý v černém. Lidé se po nich neustále ohlíželi. I já jsem na ně koukala jak na blázny, když vyšli takto nabalení a já měla naměřeno 38 stupnů. Ti dva statní muži se rozhlíželi kolem a když mě spatřili, zastavili se u mě pohledem a pak natáhli ruku a začali na mě ukazovat.
Mě chyběli už poslední 4 cestující a tak jsem nabývala dojmu, že to budou nejspíš oni. "Dobrý den slečno. Vy jste Suzzy Craftová??"
"Ano to jsem. A vaše jména??" zeptala jsem se, ale než odpověděl tak mě jemně chytil za paži a odtáhl kousek od hloučku, který nás obklopoval.
 "Bill a Tom Kaulitzovi, Mark Weber a David Jost." Jen jsem na něj zírala jestli si ze mě nedělá legraci. "Dvojčata Kaulitzovi??". Zeptala jsem se celá omámená.
 "Ano, ale prosím mohli bychom z letiště odjet co nejdříve?? Není to tu pro kluky moc bezpečné. Lidé už se po nás začínají otáčet".
"Ale samozřejmě. Už jsme všichni tak můžeme vyrazit". Oba jsme se vrátili k ostatním cestujícím a já si zkontrolovala seznam. Když jsem viděla, že všech 15 cestujících mám na seznamu odškrtané, prošli jsme halou ke vchodu, kde na nás už čekal přistavěný autobus.
Když byla všechna zavazadla uložená v zavazadlovém prostoru a cestující byli uvnitř autobusu, mohli jsme vyrazit směr k hotelu.
Při cestě jsem si vzala mikrofon a promluvila jsem: "Přeji krásný den. Vítám vás ve Španělsku. Já se jmenuji Suzzy Craftová a jsem vaše delegátka. Ted vám rozdám obálky s vašimi jmény a uvnitř najdete informace o vašem hotelu, návštěvní akce a výlety, které zde můžete uskutečnit. Doufám, že jste měli příjemnou cestu letadlem a nenastaly žádné potíže. Ted pojedeme zhruba 30 minut do hotelu Balmoral, který se nachází kousek od města Malagy. Máme zde krásných 37 stupnů a vlhkost dosahuje pouhých 23 % . Až dorazíme do hotelu, zařídím vám vaše pokoje a domluvíme si dva dny, kdy se sejdeme v hotelové recepci a já vám domluvím výlety, které jste si vybrali, popřípadě zodpovím vaše dotazy. Ted vás nechám se trošku kochat krásnou španělskou sluneční krajinou. Díky". Dopověděla jsem, vypnula mikrofon a sedla si k Miguelovi na přední sedačku. Každou chvilku jsem se však musela otáčet úplně dozadu, kde seděli ti čtyři. Těm údajným dvojčatům jsem do obličeje za celou dobu neviděla a tak jsme nemohla říci jestli to jsou vážně oni.
Po 20 minutách jsme zastavili před hotelem Balmoral. Všichni vystoupili a začali hledat v úložném prostoru svá zavazadla.
"Migueli, broučku ted už to tady musím vyřídit, tak běž za klukama na pláž, já tam pak nějak dorazím až tu bude vše hotové ano??"…jen se na mě usmál, políbil mě a odešel. Všimla jsem si, že jeden z těch mladíků na mě kouká.
 Tedy možná, protože měl stále nasazené ty obrovské brýle za kterými se schovávala skoro půlka obličeje. Koukala jsem na něj a zkoumala každý kousíček, který nebyl ničím zahalen. Najednou si sundal brýle a já myslela, že v tu chvíli omdlím.
 Byl to on!!! Slavný Tom Kaulitz, po kterém blázní několik miliard děvčat. Pak už jsme vůbec nepochybovala, že vedle něj, ten vyhublý mladík je Bill. Má láska, od 12 let. Ten, kvůli kterému jsme jako malá brečela po nocích, kterému jsem se svěřovala se svými myšlenkami a sny, i když přede mnou byl jen na plakátě.
Ten, pro kterého mi tekly slzy na koncertech. Stále jsem na něj upírala svůj pohled a ani jsem nevnímala, že na mě jeden z mích cestujících mluví.
"O..omlouvám se. Na co jste se to ptala??" vysypala jsem ze sebe narychlo.
"Ptala jsem se, kde se tady dostaneme do restaurace".
"Ach ano jistě že". Vzpamatovala jsem se a začala mluvit na všechny.
 "Prosím vás na chvilku o pozornost! Padl tady správný dotaz. Kudy se dostanete do jídelny. Tady hned vedle výtahů je schodiště kudy se dostanete do svých pokojů a když půjdete dolů o jedno patro níže, dostanete se do restaurace. Tak myslím, že všechno už je zařízené, klíče od svých pokojů máte a všechny vás poprosím, abyste se ve středu, tedy pozítří, dostavili v 11 hodin dopoledne do této haly" ukázala jsem jim halu se sedačkami a barem " abychom jsme se domluvili ohledně vašich aktivit a výletů. Ted myslím, že už je to vše a můžete se vydat do vašich pokojů. Přeji krásnou dovolenou a kdybyste cokoliv potřebovali, můžete mě kontaktovat na mobil, který je nepsaný ve vašich obálkách v odstavečku s informacemi. Ano?? Takže ve středu tady v hale. Nashledanou"….ještě jsem se rozhlédla po všech, ale hledala jsem konkrétní osobu. Ta stála kousek ode mě a měřila si mě zvláštním pohledem. Trošku jsem znejistila, tak jsem se otočila a vyšla z hotelu…

Zašla jsem si domů dát své věci, převléknout a už jsem pospíchala na pláž za Miguelem a ostatníma. Nenašla jsem je na jejich obvyklém místě a tak jsem se vydala k baru Maracas, který byl kousek od jejich "základny".
Došla jsem tam a ihned jsem zahlédla Caroli, jak si na baru objednává něco k pití. Vydala jsem se směrem k ní. Došla jsem trošku blíž a už jsem od jednoho stolu slyšela Miguelův hlas jak něco zapáleně vypráví ostatním sedícím u stolu a všichni se náramně baví jeho historkami. Jen jsem nad tím se smíchem zakroutila hlavou vydala jsem se k nim.
"Ahoj všichni". Pozdravila jsem je hromadně. Všichni se na mě otočili a už mi začali přilétávat polibky na tvář na přivítanou.
Byla jsem skvělá parta. Já s Miguelem, Paul s Luisou, Mario s Caroli a
Carlos s Gabi. Všichni jsme byli krásně spárovaní. Byli jsme nerozlučná osma. Všude jsme chodili spolu. Trávili jsme spolu každý večer ve městě a pak jsme se každý po dvou zase rozešli domů. Vždy jsem se těšila na večer strávený s těmi lidmi. Takhle nějak jsem si svůj život ve Španělsku představovala.
Už jsem měla vedle Miguela připravenou židli a tak jsem okamžitě zamířila k ní. Objednala jsem si sangrii a dala se do řeči s ostatními. Vím, jsem hrozná, pořád piju sangrii, když ale ona je vážně výborná s tím nakrájeným ovocem. Mnamky =)) …
"Tak co dnes podnikneme bando??" ozve se po chvilce neustálého tlachání Luisa.
 "No co takhle noční koupání a pak bych zašla na tu Playboy párty co je od půl jedenácté v Havaně". Nabídne Gabi jako první.
"To je parádní nápad!" řeknu s nadšením a střelím pohledem po ostatních jestli také souhlasí.
"No nezní to vůbec špatně". Řekne zase Carlos.
"Výborně, takže plán
na dnešek máme". Prohlásí spokojeně Miguel.
 "Na večer sice plán máme, ale ted jsou 4 hodiny odpoledne děcka. Přeci tu nebudeme jen tak sedět! Jde se do vody ne??" zavolám a už se ženeme z baru do moře. Všichni jsme byli oblečení, takže jsem to ze sebe cestou shazovali.
"Kdo bude ve vodě první, ok??" zařval najednou Paul a do všech jakoby uhodil blesk a už se hnali do vln. Takhle jsme ve vodě blbli asi další hodinku a půl. Vzájemně jsme se potápěli, zkoušeli hrát kohoutí zápasy, hráli na žraloky. No prostě zábava dospělých lidí =D. když jsem vylezla z vody, měla jsem úplně zkrabatělou kůži na rukou, nohách a rty jsme měla trošku namodralé.
"Asi jsme to trošku přehnali krásko".
"Neboj se. Dojdeme se domů osprchovat, převléct a pak si dáme v 10 sraz před Maracasem, ano?" promluvila jsem na ostatní.
"Dobře, takže v 10 hodin tady. Mějte se". Se všemi jsme se rozloučili a vyrazili jsme ke mně domů.
Miguel mě doprovázel asi do půli cesty, kterou jsme měli společnou a na křižovatce jsme se rozdělili....
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama